Fitz Roy
Cesta do Buenos Aires proběhla v duchu oslav Nového roku. Nejdříve
přišel na řadu český, o hodinu později anglický a nakonec argentinský.
Letušky se o nás staraly, šampáňo teklo proudem (no, ne zase tak velkým).
Rok 1995 nás přivítal pětatřiceti stupni ve stínu, které jsme vyřešili
klimatizovaným hotelem. Problém další dopravy - autobus nebo letadlo -
vyřešil Bob zakoupením autobusových lístků, abychom něco viděli.
Takže jsme čtyřicet hodin sledovali pampu pod různým úhlem slunečních
paprsků. Od jízdy kukuřičným polem se to moc nelišilo. Zatím pohoda,
autobus měl také klimatizaci. Z Rio Galleyos do Calafate už byl čas
si zvyknout na teplo (autobus byl trochu starší model) i na patagonský
déšť, který činil prašnou cestu do vesnice Chalten aspoň trochu
snesitelnou. Tam jsme přesedli na koně a dosáhli tak vytouženého BC.
S naším příchodem odešly deště a sněžení. Stávající osadníci okamžitě
vyrazili pod stěnu. Naše expedice, tedy Bob a já, nástup nezachytila.
Těch pět dní cestování jednoho přece jen unaví. Po obědě už nám bylo
líp.
Cestou do sedla Superior jsme potkali sestupujícího Kurta Alberta a
Berta Arnolda. Jejich informace o množství sněhu a neprošlápnuté cestě
pod Fitz Roy trochu zchladila náš optimismus z rychlého postupu. V Paso
Superior bylo tolik lidí, že jsme měli problémy s vykutáním vlastní
jeskyně. Po několika letech jsem tak porušil slib, kterým jsem svým
ručkám dal, a chopil se lopaty. Naštěstí Bob ještě fyzické práci
neodvyknul a vykopal skoro 2/3 našeho příbytku sám.
Zmoženi a po bouřlivé noci jsme se probudili kolem poledního a vyrazili
na prohlídku stěny. Davy ranních ptáčat vyšlapaly slušnou cestu pod
nástup do průrvy " Brecha de los Italianos" a snažily se probojovat
sněhovými a ledovými žlábky nahoru. Dívali jsme se se zájmem.
Původně jsme chtěli lézt "Poincenota", ale množství sněhu na nástupové
rampě nevypadalo příliš povzbudivě. Navíc jsme potřebovali znát
Argentinskou cestu coby nejkratší sestup z Fitz Roy.
Tři hodinky jsme si zdřímli v naší jeskyni a ve 23.00 vyrážíme pod
stěnu. Tentokrát jsme na špici my, davy se ženou za námi, protože ani
jim se nechce čekat pod nástupem. Za světla čelovek bojujeme o
vítězství. Žlábky vedoucí do italské průrvy jsou naštěstí zmrzlé,
takže ve trojkovém terénu na nás nikdo nemá a v sedm hodin stojíme pod
nástupem. Druzí! Budeme muset půldruhé hodiny čekat, než vítězní
Argentinci vylezou první délku.
Argentinská cesta je v podstatě skalní záležitost obtížnsti 6b, dvě
délky jsou 6c. Skála je však zalepená sněhem, spáry vylité ledem -
spáry vylité ledem - nezbývá než čistit a občas zalézt technicky.
Bob si zvyknul na moje "íbíčka", já na batoh, a tak ve vzájemném
souladu stoupáme až do desíti večer. K večeru se stěna začala
vylidňovat a davy se vrací vyšlapanou magistrálou do svých kutlochů.
Zůstáváme ve stěně sami.
Noc byla mrazivá, protože bez spacáků. Ráno je opět patagonské počasí,
ale co se dá dělat, lezeme dál, ale už oba ve skeletech. V 16 hodin
stojíme dvacet metrů pod hřebenem, který vede trojkovým terénem
na vrchol. Takhle doma při psaní není co řešit. Reál byl trochu jiný.
Počasí je čím dál horší, že bychom měli nějaký přebytek elánu a sil
navíc, to taky. Tak dolů. 600 metrů slanění do Italské průrvy, z ní
7x slanit na ledovec a magistrálou do spacáků. Trochu smutní, leč živí.
Fajn.
Třídenní odpočinek vyplňujeme klábosením s účastníky zájezdu CK Montana
trekking.
Tak sestupovku už známe, odpočatí celkem jsme, tak se za deštivého
počasí vydáváme pod náš hlavní cíl - Superkuloár. Nástup je v opuštěné
dolině ledovce Fitz Roy. Obyvatelé BC i místní lezci nám výstup
rozmlouvají kvůli nebezpečí pádu kamení. Naše ujištění, že máme nové
přilby KÄPPI, je moc nepřesvědčilo.
Nástup nám trval čtyři dny. bylo mizerné počasí a sestup ze sedla
Cuadrado byl lavinézní. Čtvrtý den se udělalo nádherné počasí, a tak
jsme nekopali jeskyni, spokojeně jsme se uložili do stěnového stanu.
Jako spousta jiných i my jsme dostali za vyučenou a strávili noc
ve vichřici a přívalech sněhu. Protože jsem ležel na návětrné straně,
dostával jsem příděl vody první a celou noc jsem se těšil na ranní
kopání jeskyně. Její vyhloubení (už třetí) nám zabralo celé dopoledne.
Počasí se vylepšuje, a tak následující ráno nastupujeme do
dvoukilometrové stěny. Celou akci jsem měli promyšlenou, ale jako
obvykle všechno dopadlo libovolně. nemáme dost jídla, zato mám úplně
promáčený spacák. Prvních 35 délek kuloárem nám při strmosti 50 - 60
stupňů docela uteklo. Závěrečné "osmdesátky" uvolnily nezbytný
adrenalin. O bivaku škoda mluvit. Druhý den pokračujeme pětkovým a
šestkovým lezením za neustálého sněžení a zesilujícího se větru.
Třetí den je rozhodující. Špatné počasí, málo jídla, dlouhý sestup.
Klasické dilema. V poledne začínáme upravovat dvacetimilimetrová lana
na původní průměr devítky. Odstraňování námrazy z materiálu nám zabralo
dvě hodiny. Tak tedy nahoru! Věříme, že se počasí zlepší. Stejná
námraza, jaká byla na lanech, je i na skále. Žádná procházka rozkvetlou
zahradou, velice těžké stěnové lezení. Pozdě večer kopeme plošinu na
vrcholovém hřebenu.
Přece jen se nám přání vyplnilo. za nádherného počasí vystupujeme
čtvrtý den na vrchol. Chvíli hledáme začátek (nebo konec?) Argentinské
cesty a jedeme dolů. Ještě že to tu známe! Po čase narážíme i na
natažené fixy. Známých sedm slanění i Italské průrvy a už jsme zase
na vyšlapané cestě, kde potkáváme vrcholu chtivé davy. Snad budou mít
také štěstí. Zatím moc lidí na vrcholu nebylo - s námi pět.
Balíme a jedeme do Chile, do národního parku Paine. Sedmidenní treking
stál za to, i když Bob z toho měl víc - mně už jaksi "spadával řemen".
Fakta:
Bob Mrozek, Pavel Trefil
19. - 23.1. 1995
Fitz Roy, Superkuloár, (C. Comesaňa, J.L. Fouronge, 1965,
klasif. VI, 80 stupňů.)
|