Cesta do Buenos Aires proběhla v duchu oslav Nového roku. Nejdříve přišel na řadu český, o hodinu později anglický a nakonec argentinský. Letušky se o nás staraly, šampáňo teklo proudem (no, ne zase tak velkým).

Rok 1995 nás přivítal pětatřiceti stupni ve stínu, které jsme vyřešili klimatizovaným hotelem. Problém další dopravy - autobus nebo letadlo - vyřešil Bob zakoupením autobusových lístků, abychom něco viděli. Takže jsme čtyřicet hodin sledovali pampu pod různým úhlem slunečních paprsků. Od jízdy kukuřičným polem se to moc nelišilo. Zatím pohoda, autobus měl také klimatizaci. Z Rio Galleyos do Calafate už byl čas si zvyknout na teplo (autobus byl trochu starší model) i na patagonský déšť, který činil prašnou cestu do vesnice Chalten aspoň trochu snesitelnou. Tam jsme přesedli na koně a dosáhli tak vytouženého BC.

S naším příchodem odešly deště a sněžení. Stávající osadníci okamžitě vyrazili pod stěnu. Naše expedice, tedy Bob a já, nástup nezachytila. Těch pět dní cestování jednoho přece jen unaví. Po obědě už nám bylo líp.

Cestou do sedla Superior jsme potkali sestupujícího Kurta Alberta a Berta Arnolda. Jejich informace o množství sněhu a neprošlápnuté cestě pod Fitz Roy trochu zchladila náš optimismus z rychlého postupu. V Paso Superior bylo tolik lidí, že jsme měli problémy s vykutáním vlastní jeskyně. Po několika letech jsem tak porušil slib, kterým jsem svým ručkám dal, a chopil se lopaty. Naštěstí Bob ještě fyzické práci neodvyknul a vykopal skoro 2/3 našeho příbytku sám.

Zmoženi a po bouřlivé noci jsme se probudili kolem poledního a vyrazili na prohlídku stěny. Davy ranních ptáčat vyšlapaly slušnou cestu pod nástup do průrvy " Brecha de los Italianos" a snažily se probojovat sněhovými a ledovými žlábky nahoru. Dívali jsme se se zájmem.

Původně jsme chtěli lézt "Poincenota", ale množství sněhu na nástupové rampě nevypadalo příliš povzbudivě. Navíc jsme potřebovali znát Argentinskou cestu coby nejkratší sestup z Fitz Roy.

Tři hodinky jsme si zdřímli v naší jeskyni a ve 23.00 vyrážíme pod stěnu. Tentokrát jsme na špici my, davy se ženou za námi, protože ani jim se nechce čekat pod nástupem. Za světla čelovek bojujeme o vítězství. Žlábky vedoucí do italské průrvy jsou naštěstí zmrzlé, takže ve trojkovém terénu na nás nikdo nemá a v sedm hodin stojíme pod nástupem. Druzí! Budeme muset půldruhé hodiny čekat, než vítězní Argentinci vylezou první délku.

Argentinská cesta je v podstatě skalní záležitost obtížnsti 6b, dvě délky jsou 6c. Skála je však zalepená sněhem, spáry vylité ledem - spáry vylité ledem - nezbývá než čistit a občas zalézt technicky.

Bob si zvyknul na moje "íbíčka", já na batoh, a tak ve vzájemném souladu stoupáme až do desíti večer. K večeru se stěna začala vylidňovat a davy se vrací vyšlapanou magistrálou do svých kutlochů. Zůstáváme ve stěně sami.

Noc byla mrazivá, protože bez spacáků. Ráno je opět patagonské počasí, ale co se dá dělat, lezeme dál, ale už oba ve skeletech. V 16 hodin stojíme dvacet metrů pod hřebenem, který vede trojkovým terénem na vrchol. Takhle doma při psaní není co řešit. Reál byl trochu jiný. Počasí je čím dál horší, že bychom měli nějaký přebytek elánu a sil navíc, to taky. Tak dolů. 600 metrů slanění do Italské průrvy, z ní 7x slanit na ledovec a magistrálou do spacáků. Trochu smutní, leč živí. Fajn.

Třídenní odpočinek vyplňujeme klábosením s účastníky zájezdu CK Montana trekking.

Tak sestupovku už známe, odpočatí celkem jsme, tak se za deštivého počasí vydáváme pod náš hlavní cíl - Superkuloár. Nástup je v opuštěné dolině ledovce Fitz Roy. Obyvatelé BC i místní lezci nám výstup rozmlouvají kvůli nebezpečí pádu kamení. Naše ujištění, že máme nové přilby KÄPPI, je moc nepřesvědčilo.

Nástup nám trval čtyři dny. bylo mizerné počasí a sestup ze sedla Cuadrado byl lavinézní. Čtvrtý den se udělalo nádherné počasí, a tak jsme nekopali jeskyni, spokojeně jsme se uložili do stěnového stanu. Jako spousta jiných i my jsme dostali za vyučenou a strávili noc ve vichřici a přívalech sněhu. Protože jsem ležel na návětrné straně, dostával jsem příděl vody první a celou noc jsem se těšil na ranní kopání jeskyně. Její vyhloubení (už třetí) nám zabralo celé dopoledne.

Počasí se vylepšuje, a tak následující ráno nastupujeme do dvoukilometrové stěny. Celou akci jsem měli promyšlenou, ale jako obvykle všechno dopadlo libovolně. nemáme dost jídla, zato mám úplně promáčený spacák. Prvních 35 délek kuloárem nám při strmosti 50 - 60 stupňů docela uteklo. Závěrečné "osmdesátky" uvolnily nezbytný adrenalin. O bivaku škoda mluvit. Druhý den pokračujeme pětkovým a šestkovým lezením za neustálého sněžení a zesilujícího se větru.

Třetí den je rozhodující. Špatné počasí, málo jídla, dlouhý sestup. Klasické dilema. V poledne začínáme upravovat dvacetimilimetrová lana na původní průměr devítky. Odstraňování námrazy z materiálu nám zabralo dvě hodiny. Tak tedy nahoru! Věříme, že se počasí zlepší. Stejná námraza, jaká byla na lanech, je i na skále. Žádná procházka rozkvetlou zahradou, velice těžké stěnové lezení. Pozdě večer kopeme plošinu na vrcholovém hřebenu.

Přece jen se nám přání vyplnilo. za nádherného počasí vystupujeme čtvrtý den na vrchol. Chvíli hledáme začátek (nebo konec?) Argentinské cesty a jedeme dolů. Ještě že to tu známe! Po čase narážíme i na natažené fixy. Známých sedm slanění i Italské průrvy a už jsme zase na vyšlapané cestě, kde potkáváme vrcholu chtivé davy. Snad budou mít také štěstí. Zatím moc lidí na vrcholu nebylo - s námi pět.

Balíme a jedeme do Chile, do národního parku Paine. Sedmidenní treking stál za to, i když Bob z toho měl víc - mně už jaksi "spadával řemen".

Fakta:
Bob Mrozek, Pavel Trefil
19. - 23.1. 1995
Fitz Roy, Superkuloár, (C. Comesaňa, J.L. Fouronge, 1965, klasif. VI, 80 stupňů.)